Existují generace, které vyrůstají ve stabilních časech, a jiné, které přicházejí na svět právě ve chvíli, kdy se všechno mění. Lidé narození mezi lety 1980 a 1999 jednoznačně patří do této druhé skupiny. Jejich dětství a dospívání probíhalo v období hluboké proměny, kdy se mnohé jistoty minulosti začaly rozpadat a budoucnost ještě neměla jasné obrysy. Pro mnoho rodičů může být obtížné jim porozumět, hlubší psychologický pohled však ukazuje, že nejde o zmatenost ani bezdůvodnou vzpouru, ale o specifickou citlivost vůči realitě.
Vyrůstat „mezi dvěma světy“ není jen metafora. Tato generace zažila přechod od analogového světa k digitálnímu, od přímého osobního kontaktu k neustálé propojenosti, od jednotných výkladů světa k rozmanitosti různých pravd. Toto mezní postavení se odráží v jejich způsobu myšlení i prožívání. Dokážou si vážit tradice, ale zároveň ji zpochybňovat. Respektují rozum, avšak nespokojují se pouze s čistě materiálními vysvětleními. Hledají vnitřní soulad, nejen vnější stabilitu, což bývá často mylně považováno za nespokojenost nebo odpor vůči autoritám.
Z pohledu inspirovaného Carlem Jungem dává tento rys smysl. Jung tvrdil, že člověk nežije pouze vědomou částí své psychiky, ale také hlubokým vnitřním světem, který se projevuje prostřednictvím symbolů, intuice a emocí. Lidé narození v tomto období mívají často intenzivnější vnímání právě tohoto vnitřního prostoru. Není proto neobvyklé, že si už od raného věku kladou existenciální otázky, cítí neklid tváří v tvář povrchnosti nebo silně reagují na nespravedlnost a ztrátu smyslu.
Když vnitřní svět nedostává prostor k vyjádření, začíná vysílat signály. Živé sny, těžko vysvětlitelné pocity nebo přetrvávající neklid představují způsoby, jimiž se psychika snaží být vyslyšena. Jung hovořil o kolektivním nevědomí, společném základu obrazů a symbolů, které prostupují různými kulturami i historickými obdobími. Voda, dveře, pády nebo cesty se znovu a znovu objevují ve snech, protože náš vnitřní svět komunikuje symbolickým jazykem. V uspěchaném každodenním životě mohou být tyto signály ještě intenzivnější.
Problém nastává ve chvíli, kdy této citlivosti okolí nerozumí. Místo podpory bývá často bagatelizována. To, co by mohlo být silnou stránkou osobnosti, se pak mění ve zdroj utrpení. Není neobvyklé, že lidé této generace prožívají úzkost bez zjevné příčiny, pocit, že nikam nepatří, emocionální prázdnotu, přestože se zdá, že „je všechno v pořádku“, nebo krize identity související s nedostatkem životního smyslu. Ne vždy jde o problém vnějšího světa – často je příčinou odpojení od vlastního nitra.
