2. otázka: „Co se stalo těsně předtím a co následovalo potom?“
Mnoho smyšlených příběhů se zaměřuje hlavně na hlavní událost. Okolní souvislosti bývají méně promyšlené.
Rozšířením rozhovoru o dění před a po události lze někdy zaznamenat:
rozpory ve vyprávění,
změny v časové posloupnosti,
neobvyklé váhání,
dodatečně upravované detaily.
Skutečné vzpomínky obvykle obsahují přirozený kontext, zatímco smyšlené příběhy se často soustředí jen na hlavní část děje.
Čemu se vyhnout
Při posuzování pravdivosti výpovědi není vhodné:
obviňovat bez důkazů,
neustále přerušovat druhého člověka,
spoléhat na údajné univerzální znaky lhaní, jako je vyhýbání se očnímu kontaktu nebo nervozita.
Samotné chování totiž není spolehlivým ukazatelem nepravdy.
Důležité upozornění
Neexistuje žádná metoda, která by dokázala odhalit lež se stoprocentní jistotou.
Nervózní člověk může působit nedůvěryhodně, přestože říká pravdu.
Naopak zkušený lhář může vystupovat velmi přesvědčivě a konzistentně.
Proto je vhodnější soustředit se na dlouhodobou konzistenci příběhu a ověřitelná fakta než na jednotlivá gesta nebo dojmy.
Závěrem
Dvě dobře položené otázky mohou někdy odhalit nesrovnalosti ve vyprávění, ale samy o sobě nejsou důkazem lži. Nejspolehlivější cestou k posouzení věrohodnosti je trpělivé naslouchání, porovnávání informací a hledání opakujících se rozporů, nikoli unáhlené závěry na základě jediné reakce.
