Ztráta blízkého člověka patří k nejtěžším okamžikům v životě. Když se účastníme pohřbu nebo se snažíme utěšit někoho, kdo právě přišel o milovaného člověka, často nevíme, co říct. Chceme pomoci, nabídnout útěchu a dát najevo, že nám na druhém záleží.
Právě v takových chvílích ale mohou i dobře míněná slova vyznít jinak, než jsme zamýšleli. Některé věty mohou nechtěně zlehčovat bolest, vytvářet tlak na rychlé smíření se ztrátou nebo naznačovat, že by pozůstalý neměl tolik truchlit.
Co tedy raději neříkat a jak vyjádřit soustrast citlivěji?
1. „Teď už je na lepším místě.“
Tato věta může být pro některé lidi útěšná, zejména pokud sdílejí stejnou víru. Pro jiné však může být v danou chvíli velmi bolestivá.
Člověk, který právě ztratil partnera, rodiče, dítě nebo blízkého přítele, často především cítí prázdnotu a touhu po jeho přítomnosti. Ujištění, že zesnulému je nyní lépe, nemusí tuto bolest zmírnit. Může naopak působit, jako bychom se snažili najít pozitivní stránku situace, ve které žádnou hledat nepotřebuje.
Co říct raději?
„Je mi moc líto, čím si procházíš. Jsem tady pro tebe, kdybys mě potřeboval.“
Někdy není nutné hledat hluboká vysvětlení. Upřímná slova a ochota být nablízku mohou znamenat mnohem více než jakákoli snaha najít pro ztrátu smysl.
2. „Alespoň se dožil vysokého věku.“
Tato věta bývá často míněna jako útěcha. Člověk, který ji vysloví, chce možná připomenout, že zesnulý prožil dlouhý život a měl mnoho let na to, aby poznal svět, vytvořil vzpomínky a strávil čas se svou rodinou.
Jenže délka života automaticky nezmenšuje bolest ze ztráty.
I když někdo zemře ve vysokém věku, jeho blízcí mohou mít pocit, že s ním chtěli prožít ještě mnoho dalších okamžiků. Mohou jim chybět každodenní rozhovory, společné oslavy, telefonáty nebo obyčejná přítomnost člověka, který byl součástí jejich života.
Věta „alespoň se dožil vysokého věku“ může nechtěně vyvolat dojem, že by pozůstalí měli být vděční a neměli by tolik truchlit.
Co říct raději?
„Vím, jak moc pro tebe znamenal. Doufám, že ti vzpomínky na společné chvíle časem přinesou alespoň trochu útěchy.“
Tímto způsobem uznáte význam zesnulého a současně dáte druhému člověku prostor pro jeho vlastní emoce.
3. „Přesně vím, jak se cítíš.“
Pokud jsme sami zažili ztrátu blízkého člověka, je přirozené chtít se o svou zkušenost podělit. Můžeme mít pocit, že právě díky vlastní bolesti dokážeme druhému nejlépe porozumět.
Smutek je však velmi osobní. Každý člověk měl k zesnulému jiný vztah, jiné společné vzpomínky a jiné představy o budoucnosti. Dokonce i dva lidé, kteří přijdou o stejného člověka, mohou svou ztrátu prožívat odlišně.
Když řekneme „přesně vím, jak se cítíš“, můžeme nechtěně odvést pozornost od truchlícího člověka k vlastní zkušenosti. Někdy to může vyznít, jako bychom jeho bolest srovnávali se svou.
To ovšem neznamená, že bychom měli o vlastních zkušenostech mlčet. Záleží především na tom, jakým způsobem o nich mluvíme.
Co říct raději?
„Nedokážu si představit, jak těžké to pro tebe musí být. Kdybys chtěl mluvit, rád tě vyslechnu.“
Taková slova nevnucují druhému vlastní představu o jeho pocitech. Dávají mu najevo, že nemusí nic vysvětlovat ani předstírat, že je v pořádku.
