Pouto silnější než smrt
Byla to Madame Lefèvre , starší žena z vesnice, která prolomila ticho: „To je jeho kůň…“ Šeptem probudila vzpomínky všech. Zesnulý André Morel , diskrétní a laskavý muž, vychovával Heliose od jeho hříběte. Ti dva byli nerozluční. Často je bylo možné vídat, jak spolu jezdí za úsvitu, a to i v zimě. Pro Andrého nebyl tento kůň jen zvířetem, ale opravdovým společníkem na celý život.
Toto pouto očividně nikdy nebylo přerušeno. Helios, nyní žijící v polosvobodě na okraji lesa, cítil tu nepřítomnost. A poháněn vzácnou loajalitou se i on přišel rozloučit.
Věrnost vrytá do jejich srdcí
Jakmile obřad skončil, vesničané se hluboce dojatí rozešli. Ale Helios neodešel. Zůstal tam, vedle rakve, se skloněnou hlavou, jako by bděl nad tím, kdo ho naposledy tolik miloval. Říká se, že tam zůstal až do soumraku, nehybný a odmítající být pohnut.
Toho dne, ve zlatavém světle večera, vyčnívala jeho silueta na pozadí čerstvě zorané země. Obraz vrytý do paměti každého. Důkaz, pokud by nějaký byl potřeba, že některé vztahy přesahují slova, druhy… a dokonce i smrt.
Protože někdy jsou ty nejhlubší milostné příběhy tiché… a mají čtyři kopyta.
