Nevydržela jsem déle čekat. Vzala jsem ubrousek a lehce jsem na jednu z nich zatlačila, abych zjistila, co je uvnitř. Obal praskl a v tu chvíli mnou projel mrazivý pocit.
Uvnitř nebylo vůbec to, čeho jsem se obávala. A místo úlevy to bylo ještě děsivější.
Byla to vejce. Skutečná vejce nějakého tvora.
Chvíli jsem nedokázala ani promluvit. Jen jsem se dívala na svého syna a on pochopil, že už nemá smysl dál pravdu skrývat.
Ukázalo se, že kluci z vedlejší třídy mu tato vejce nedali náhodou. Jeden z nich doma choval ještěrky a jak jsme později zjistili, jejich vejce už delší dobu nosil do školy.
Některým spolužákům o nich vyprávěl, jiným je ukazoval a některým je dokonce prodával. Pro dospívající kluky to všechno vypadalo jako jakási neobvyklá zábava. Můj syn se do toho také nechal vtáhnout.
Byl zvědavý, jak se z malého vejce vylíhne drobný tvor, a rozhodl se, že by ho mohl chovat doma, aniž by o tom komukoli řekl.
Přiznal, že je chtěl schovat ve svém pokoji a počkat, až se něco vylíhne. Už si na internetu přečetl, jak udržovat potřebnou teplotu, kam vejce umístit a jak potom mláďata krmit.
Mluvil o tom s podivným nadšením, jako by šlo o neškodný experiment, a ne o živé plazy, kteří se mohli kdykoli objevit v našem domě.
