Když jsem večer uklízela školní batoh svého patnáctiletého syna, vůbec jsem nečekala, že najdu něco podivného. Chtěla jsem jen odstranit odpadky a dát věci do pořádku, protože on svůj batoh vždycky odhodil do kouta s tím, že ho uklidí později. Tentokrát však moje ruka pod knihami narazila na hustý, pomačkaný balíček z bílého papíru.
Nejprve jsem si opravdu myslela, že jde jen o obyčejný odpad. Papír byl pomačkaný, jako by ho někdo narychlo schoval, aby nepřitahoval pozornost. Už jsem ho chtěla vyhodit do koše, když jsem najednou ucítila, že je uvnitř něco. Opatrně jsem papír rozbalila a zůstala jsem jako opařená.
Uvnitř byly bílé kuličky, nebo spíše pravidelné oválné útvary. Byly hladké, zvláštní a působily téměř uměle. Nebyly úplně stejné, ale velmi podobné. Byly bílé, matné a měly nepříjemný, trochu syrový zápach, který se mi okamžitě nelíbil. Rozhodně nevypadaly jako dražé, tablety ani obyčejné bonbony.
V tu chvíli vešel do pokoje můj syn. Ukázala jsem mu svůj nález a zeptala se ho, co to je. Nejprve sebou trhl, potom rychle odvrátil pohled a příliš klidným hlasem řekl, že jsou to jen bonbony, které mu dali kluci z vedlejší třídy.
Podle tónu jeho hlasu jsem okamžitě pochopila, že mi lže. Řekl to až příliš bezstarostně, jako by si svou odpověď připravil předem a doufal, že se nebudu ptát dál.
Vzala jsem jednu z bílých kuliček mezi prsty a znovu si ji prohlédla. Vůbec to nevypadalo jako bonbon. Nebyl na ní cukr, neměla sladkou vůni a ani její povrch nepůsobil jako běžná tvrdá cukrovinka.
