Zdánlivě obyčejný spor o jízdenku se během několika minut proměnil v setkání, na které řidič autobusu nikdy nezapomněl.
Bylo deštivé ráno. Ulice města Montbrise bičoval prudký déšť a kapky stékaly po oknech autobusu jako dlouhé stříbrné čáry.
Řidič David Morel právě zastavil na křižovatce u Rue des Acacias, když do autobusu pomalu nastoupila starší žena.
Byla promoklá, unavená a ruce se jí lehce třásly.
David se na ni podíval.
„Jízdenku, prosím.“
Žena na okamžik zaváhala.
„Já… dnes jsem ji zapomněla. Ale opravdu se potřebuji dostat do nemocnice.“
David zůstal neoblomný.
„Bez platné jízdenky vás bohužel nemohu nechat jet. Pravidla jsou jasná.“
Několik cestujících zpozornělo. V autobuse zavládlo nepříjemné ticho.
Žena se pomalu otočila, že vystoupí.
Pak se však zastavila.
A podívala se znovu na řidiče.
„Davide… ty si mě nepamatuješ?“
Její hlas byl tichý.
„Řídila jsem školní autobus, když jsi byl malý.“
David ztuhl.
Žena pokračovala:
„Sedával jsi vždycky na druhém sedadle vlevo. Každé ráno jsi měl v ruce sendvič s arašídovým máslem.“
Najednou se mu začaly vracet dávno zapomenuté vzpomínky.
Pak řekla něco, co ho úplně odzbrojilo.
„Jednou ses v autobuse začal dusit. Zastavila jsem a pomohla ti. Bála jsem se o tebe, protože jsi pro mě nebyl jen obyčejný cestující.“
David se podíval na její tvář.
A v tu chvíli si vzpomněl.
