Představte si starý dům, ve kterém jste nikdy předtím nebyli.
Je ticho. Chodba je dlouhá a před vámi stojí troje dveře.
První jsou masivní dřevěné. Druhé jsou bílé a působí klidně a čistě. Třetí jsou tmavé, ale pod nimi proniká úzký pruh světla.
Víte, že za každými je něco jiného.
Které byste otevřeli jako první?
Nevybírejte podle toho, které vypadají nejbezpečněji. Zkuste si všimnout, ke kterým vás to táhne instinktivně.
Tento jednoduchý symbolický test může naznačit, co vám v současném životě nejvíc chybí.
Dveře č. 1: Masivní dřevěné dveře
Pokud jste si vybrali první dveře, pravděpodobně právě teď nejvíc toužíte po jistotě a stabilitě.
Možná máte pocit, že se kolem vás příliš mnoho věcí mění.
Práce.
Peníze.
Rodinná situace.
Vztahy.
Nebo jednoduše nevíte, co vás čeká za několik měsíců.
A právě proto vás přitahuje něco pevného.
Něco, o co se můžete opřít.
Lidé s touto volbou často působí navenek velmi silně. Dokážou zvládat problémy a být oporou druhým.
Uvnitř ale mohou mít jednu velkou potřebu:
„Chci mít konečně chvíli klid.“
Nemusíte toužit po dobrodružství ani velkém životním obratu.
Možná chcete jen pocit, že některé věci už nemusíte neustále řešit.
Vaše největší potřeba teď může být bezpečí.
Ne luxus.
Ne obdiv.
Ale jednoduchý pocit:
„Vím, na čem jsem.“
Pokračování na další straně
Dveře č. 2: Bílé a klidné dveře
Pokud jste zvolili druhé dveře, může vám nejvíc chybět blízkost a opravdové porozumění.
Neznamená to nutně, že jste sami.
Můžete být obklopeni lidmi a přesto mít pocit, že vás nikdo úplně nezná.
Možná jste zvyklí být tím člověkem, který:
poslouchá ostatní,
pomáhá,
uklidňuje,
řeší cizí problémy.
Ale když potřebujete mluvit vy, najednou není komu.
Bílé dveře symbolicky představují klid, otevřenost a bezpečný prostor.
A právě po něm můžete toužit.
Po člověku, před kterým nemusíte nic hrát.
Nemusíte být silní.
Nemusíte mít správnou odpověď.
Nemusíte vysvětlovat každou emoci.
Stačí být.
Možná vám nechybí vztah. Chybí vám hlubší vztah.
To je velký rozdíl.
Člověk může mít partnera, přátele i rodinu a přesto postrádat pocit skutečné blízkosti.
Pokud jste zvolili druhé dveře, může být právě to vaše současná potřeba.
Více upřímnosti.
Více doteků.
Více rozhovorů, které nekončí u otázky:
„Co bude k večeři?“
Dveře č. 3: Tmavé dveře se světlem pod nimi
Pokud vás okamžitě přitáhly třetí dveře, může vám v životě nejvíc chybět změna.
Možná není nic vyloženě špatně.
Právě v tom může být problém.
Dny jsou stejné.
Pondělí střídá úterý.
Práce, povinnosti, domácnost, spánek.
A znovu.
Navenek může být všechno v pořádku.
Uvnitř ale začínáte cítit:
„Takhle přece nemůže vypadat celý zbytek mého života.“
Světlo pod dveřmi symbolicky představuje něco, co ještě neznáte.
Novou možnost.
Nové prostředí.
Nového člověka.
Nebo novou verzi vás samotných.
Lidé, kteří volí tyto dveře, často nechtějí nutně utéct od svého života.
Chtějí v něm zase něco cítit.
Největší překážkou může být pohodlí
Změna bývá děsivá.
Ale ještě nebezpečnější může být chvíle, kdy si člověk zvykne na život, který ho už dávno netěší.
Pokud jste si vybrali třetí dveře, možná nepotřebujete převrátit všechno vzhůru nohama.
Někdy stačí:
nový koníček,
cesta,
změna rutiny,
nový projekt,
rozhodnutí, které už dlouho odkládáte.
Vaše potřeba nemusí být dramatická.
Může to být jen touha znovu získat pocit, že se něco děje.
Co když jste váhali mezi dvěma dveřmi?
I to může hodně napovědět.
1 + 2: toužíte po bezpečí, ale také po člověku, vedle kterého ho skutečně cítíte.
1 + 3: chcete změnu, ale bojíte se přijít o stabilitu, kterou už máte.
2 + 3: toužíte po někom nebo něčem novém, co ve vás znovu probudí emoce.
Pokud jste dlouho váhali, zkuste si vzpomenout, na které dveře jste se podívali jako první.
Právě první impuls bývá u podobných testů nejzajímavější.
Co vám tedy podle vaší volby může nejvíc chybět?
Dveře č. 1: bezpečí a stabilita.
Dveře č. 2: blízkost, láska a opravdové porozumění.
Dveře č. 3: změna, dobrodružství a nový směr.
Samozřejmě nejde o psychologickou diagnostiku.
Je to symbolický test, který má hlavně jednu zajímavou vlastnost:
nutí člověka na chvíli zastavit a položit si otázku, kterou běžně odsouvá.
Ne:
„Co bych měl mít?“
Ale:
„Co mi skutečně chybí?“
A někdy je odpověď mnohem jednodušší, než jsme čekali.
